null
ROZSUDEK SOUDNÍHO DVORA (sedmého senátu)
27. června 2024(*)
„Řízení o předběžné otázce – Sociální politika – Opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň, zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň – Směrnice 92/85/EHS – Zákaz výpovědi – Zaměstnankyně, která se dozvěděla o svém těhotenství po uplynutí lhůty pro podání žaloby proti výpovědi – Možnost podat takovou žalobu podmíněná podáním návrhu na připuštění opožděné žaloby ve lhůtě dvou týdnů – Právo na účinnou soudní ochranu – Zásada efektivity“
Ve věci C‑284/23,
jejímž předmětem je žádost o rozhodnutí o předběžné otázce podaná na základě článku 267 SFEU rozhodnutím Arbeitsgericht Mainz (Pracovní soud v Mohuči, Německo) ze dne 24. dubna 2023, došlým Soudnímu dvoru dne 2. května 2023, v řízení
TC
proti
Firma Haus Jacobus Alten- und Altenpflegeheim gGmbH
SOUDNÍ DVŮR (sedmý senát),
ve složení: F. Biltgen, předseda senátu, N. Wahl a M. L. Arastey Sahún (zpravodajka), soudci,
generální advokát: J. Richard de la Tour,
za soudní kancelář: A. Calot Escobar, vedoucí,
s přihlédnutím k písemné části řízení,
s ohledem na vyjádření, která předložili:
– za Firma Haus Jacobus Alten- und Altenpflegeheim gGmbH: I. Michalis, Rechtsanwalt,
– za Evropskou komisi: B.-R. Killmann jakož i D. Recchia a E. Schmidt, jako zmocněnci,
s přihlédnutím k rozhodnutí, přijatému po vyslechnutí generálního advokáta, rozhodnout věc bez stanoviska,
vydává tento
Rozsudek
1 Žádost o rozhodnutí o předběžné otázce se týká výkladu směrnice Rady 92/85/EHS ze dne 19. října 1992 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň (desátá směrnice ve smyslu čl. 16 odst. 1 směrnice 89/391/EHS) (Úř. věst. 1992, L 348, s. 1; Zvl. vyd. 05/02, s. 110).
2 Tato žádost byla podána v rámci sporu mezi TC a společností Firma Haus Jacobus Alten- und Altenpflegeheim gGmbH (dále jen „Haus Jacobus“), společností podle německého práva, která spravuje zařízení ústavní péče pro seniory, ohledně výpovědi TC, která byla k datu této výpovědi těhotná.
Právní rámec
Unijní právo
3 Podle čl. 2 písm. a) směrnice 92/85 se „těhotnou zaměstnankyní“ rozumí „těhotná zaměstnankyně, která uvědomí svého zaměstnavatele o svém stavu v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi“.
4 Článek 10 této směrnice, nadepsaný „ Zákaz výpovědi“, stanoví:
„K zaručení zaměstnankyním ve smyslu článku 2 výkonu jejich práv na bezpečnost a ochranu zdraví uznaných podle tohoto článku se stanoví, že:
1) členské státy přijmou nezbytná opatření k zákazu výpovědi dané zaměstnankyním ve smyslu článku 2 po dobu od počátku jejich těhotenství až do konce jejich mateřské dovolené uvedené v čl. 8 odst. 1, kromě výjimečných případů nesouvisejících s jejich stavem, které jsou dovoleny podle vnitrostátních právních předpisů nebo zvyklostí a popřípadě za předpokladu, že k tomu dá příslušný orgán souhlas;
2) je-li zaměstnankyni ve smyslu článku 2 dána výpověď během doby uvedené v bodě 1, musí zaměstnavatel uvést náležité odůvodnění písemně;
3) členské státy přijmou nezbytná opatření k ochraně zaměstnankyň ve smyslu článku 2 před následky výpovědi, která je na základě bodu 1 protiprávní.“
5 Článek 12 uvedené směrnice, nadepsaný „Ochrana práv“, stanoví:
„Členské státy zavedou do svých vnitrostátních právních řádů veškerá opatření nezbytná k tomu, aby umožnily všem zaměstnankyním, které se cítí poškozeny neplněním povinností vyplývajících z této směrnice, uplatnit svá práva soudní cestou nebo, v souladu s vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi, tím, že se obrátí na jiný příslušný orgán.“
Německé právo
6 Ustanovení § 17 Gesetz zum Schutz von Müttern bei der Arbeit, in der Ausbildung und im Studium (Mutterschutzgesetz) [zákon o ochraně matek, které vykonávají výdělečnou činnost, vzdělávají se nebo studují (zákon o ochraně matek)] ze dne 23. května 2017 (BGBl. 2017 I, s. 1228, dále jen „MuSchG“), nadepsaný „Zákaz výpovědi“, zní následovně:
„(1) Výpověď daná ženě je nepřípustná
1. během jejího těhotenství,
2. do uplynutí období čtyř měsíců po potratu, ke kterému došlo po dvanáctém týdnu těhotenství, a
3. do konce ochranné doby po porodu, nejméně však do uplynutí doby čtyř měsíců po porodu,
je-li zaměstnavatel informován ke dni výpovědi o těhotenství, potratu, k němuž došlo po dvanáctém týdnu těhotenství nebo porodu, nebo pokud je o této skutečnosti informován ve lhůtě dvou týdnů od oznámení výpovědi dotyčné osobě. Překročení této lhůty není na újmu dotčené osobě, pokud k němu došlo z důvodu, který jí nelze přičítat, a pokud je tato informace neprodleně sdělena zaměstnavateli. První a druhá věta platí obdobně ve vztahu k přípravným opatřením přijatým zaměstnavatelem za účelem výpovědi dotyčné osoby.
(2) Nejvyšší orgán spolkové země příslušný v oblasti bezpečnosti práce nebo jím určený subjekt může v mimořádných případech, které nesouvisí se stavem ženy v těhotenství, po potratu, k němuž došlo po dvanáctém týdnu těhotenství, nebo po porodu, výjimečně prohlásit výpověď za přípustnou. Výpověď musí být učiněna písemně a musí být uveden její důvod.
[...]“
7 Kündigungsschutzgesetz (zákon na ochranu před výpovědí) ze dne 25. srpna 1969 (BGBl 1969 I, s. 1317), ve znění použitelném na spor v původním řízení (dále jen „KSchG“), v § 4, nadepsaném „Zahájení řízení u [Arbeitsgericht (pracovní soud, Německo)]“, stanoví:
„Pokud chce zaměstnanec napadnout výpověď z důvodu, že je společensky neodůvodněná nebo z jiných důvodů právně neúčinná, je povinen ve lhůtě tří týdnů od písemného oznámení výpovědi podat žalobu k [Arbeitsgericht (pracovní soud)], která zní na určení, že výpovědí nebyl ukončen pracovní poměr. V rámci § 2 musí být podána žaloba na určení, že změna pracovních podmínek je společensky neodůvodněná nebo z jiných důvodů právně neúčinná. Jestliže zaměstnanec vznesl námitku k zaměstnanecké radě (§ 3), přiloží k žalobě stanovisko uvedené rady. Je-li pro výpověď zapotřebí souhlas určitého orgánu, začíná lhůta pro podání žaloby k [Arbeitsgericht (pracovní soud)] běžet až od oznámení rozhodnutí daného orgánu zaměstnanci.“
8 Ustanovení § 5 KSchG, nadepsané „Přípustnost opožděných žalob“, uvádí:
„(1) V případě, že zaměstnanec po výpovědi nemohl navzdory vynaložení veškeré péče, kterou od něj lze za okolností dané věci požadovat, podat žalobu ve lhůtě tří týdnů po obdržení písemného oznámení výpovědi, musí být žaloba na jeho návrh připuštěna dodatečně. Totéž platí v případě, že se žena o svém těhotenství dozví z důvodu, který jí nelze přičítat, až po uplynutí lhůty stanovené v § 4 první větě.
(2) Návrh se připojí k žalobě; pokud již byla žaloba podána, je nezbytné tuto skutečnost v návrhu uvést. V návrhu musí být dále uvedeny skutečnosti, které odůvodňují dodatečnou přípustnost žaloby, jakož i prostředky k prokázání jejich hodnověrnosti.
(3) Podání návrhu je přípustné pouze ve lhůtě dvou týdnů od okamžiku, kdy pominula překážka podání žaloby. Po uplynutí lhůty šesti měsíců, která začíná běžet od uplynutí nedodržené lhůty, již není možné návrh podat.
[...]“
9 Ustanovení § 7 KSchG, nadepsané „Nabytí účinnosti výpovědi“, stanoví:
„Není-li právní neplatnost výpovědi uplatněna včas (§ 4 první věta, §§ 5 a 6), považuje se výpověď od začátku za platnou [...]“
Spor v původním řízení a předběžná otázka
10 TC byla od 1. srpna 2022 zaměstnána na základě pracovní smlouvy na dobu určitou v délce jednoho roku jako pečovatelka v Haus Jacobus.
11 Dopisem ze dne 6. října 2022 Haus Jacobus TC propustila s účinností od 21. října 2022.
12 Dne 9. listopadu 2022 bylo lékařsky potvrzeno, že TC je v sedmém týdnu těhotenství. Dne 10. listopadu 2022 o tom informovala Haus Jacobus.
13 Dopisem ze dne 13. prosince 2022 podala TC proti své výpovědi žalobu k Arbeitsgericht Mainz (Pracovní soud v Mohuči, Německo), který je předkládajícím soudem, z důvodu, že ke dni této výpovědi byla těhotná.
14 Předkládající soud uvádí, že podle judikatury Bundesarbeitsgericht (Spolkový pracovní soud, Německo) se § 4 čtvrtá věta KSchG, který stanoví, že v případě, že výpověď podléhá schválení určitým orgánem, začíná lhůta pro podání žaloby k Arbeitsgericht (pracovní soud) plynout až od oznámení rozhodnutí daného orgánu zaměstnanci, nepoužije, pokud je zaměstnavatel informován o těhotenství až po výpovědi, takže je podle § 7 KSchG výpověď považována za platnou po uplynutí lhůty tří týdnů stanovené v § 4 první větě tohoto zákona, a to navzdory zvláštní ochraně před výpovědí stanovené v § 17 MuSchG, ledaže je podán návrh na připuštění opožděné žaloby podle § 5 KSchG.
15 Vzhledem k tomu, že TC takový návrh nepodala, je třeba v souladu s těmito ustanoveními KSchG její žalobu zamítnout. Předkládající soud má však pochybnosti o jejich souladu s unijním právem, zejména s ohledem na rozsudek ze dne 29. října 2009, Pontin (C‑63/08, dále jen „rozsudek Pontin“, EU:C:2009:666), ve kterém Soudní dvůr rozhodl, že opravné prostředky, které má těhotná žena k dispozici, musí být předmětem právní úpravy, která dodržuje zásadu efektivity.
16 V tomto ohledu předkládající soud zaprvé uvádí, že podle části německé právní nauky činí vnitrostátní právní úprava dotčená ve věci v původním řízení soudní ochranu těhotných žen příliš obtížnou z důvodu koexistence různých obzvláště krátkých lhůt, z nichž každá může vést k vyloučení ochrany před výpovědí a jsou o to kratší, pokud se dotyčná osoba dozví o svém těhotenství až po své výpovědi, anebo také z důvodu povinností, které mají být splněny jak u zaměstnavatele, tak u Arbeitsgericht (pracovní soud).
17 Předkládající soud zadruhé tvrdí, že § 17 MuSchG umožňuje těhotné zaměstnankyni v souladu s unijním právem uplatnit zvláštní ochranu před výpovědí tím, že svému zaměstnavateli oznámí své těhotenství po výpovědi, a to i po uplynutí lhůty tří týdnů k napadení této výpovědi, stanovené v § 4 KSchG, a uplynutí lhůty dvou týdnů stanovené v § 17 MuSchG. V tomto případě má předkládající soud za to, že s ohledem na zásadu účinné soudní ochrany práv, která jednotlivcům vyplývají z unijního práva, patrně nic neodůvodňuje, aby byla těhotná zaměstnankyně povinna dodržet postup stanovený v § 5 KSchG k tomu, aby byla její žaloba přípustná. Pokud totiž zaměstnankyně informuje bývalého zaměstnavatele po uplynutí uvedené dvoutýdenní lhůty, že byla těhotná v okamžiku, kdy byla propuštěna, nemůže to zaměstnavatel chápat jinak než jako způsob namítnutí neplatnosti výpovědi.
18 Za těchto podmínek se Arbeitsgericht Mainz (Pracovní soud v Mohuči) rozhodl přerušit řízení a položit Soudnímu dvoru následující předběžnou otázku:
„[...] [jsou] se [směrnicí 92/85] slučitelná vnitrostátní německá ustanovení § 4 a § 5 [KSchG], podle nichž musí i žena, která jakožto těhotná žena požívá zvláštní ochrany před výpovědí, za účelem zachování této ochrany podat žalobu ve lhůtách stanovených těmito ustanoveními?]“
K přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce
19 Haus Jacobus tvrdí, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je nepřípustná, jelikož odpověď na položenou otázku není relevantní pro vyřešení sporu v původním řízení.
20 Tato společnost zaprvé uvádí, že předkládající soud se svou otázkou táže, zda je těhotná zaměstnankyně povinná pro uplatnění práv, které jí přiznává směrnice 92/85, využít opravný prostředek podle vnitrostátního práva, v tomto případě opravný prostředek stanovený v § 5 KSchG. Přitom odpověď na tuto otázku vyplývá přímo z článku 12 této směrnice, který stanoví, že všechny zaměstnankyně, které se cítí poškozeny neplněním povinností vyplývajících z této směrnice, musí uplatnit svá práva soudní cestou v souladu s vnitrostátními právními předpisy.
21 Zadruhé vzhledem k tomu, že zaměstnankyně dotčená ve věci v původním řízení nepodala návrh na připuštění opožděné žaloby ve smyslu § 5 KSchG, není pro účely vyřešení sporu v původním řízení nezbytné zkoumat položenou otázku týkající se účinnosti procesního prostředku stanoveného v tomto paragrafu.
22 Zatřetí stanovisko předkládajícího soudu, podle kterého jsou členské státy povinny umožnit všem těhotným zaměstnankyním dovolávat se nedodržení povinností vyplývajících ze směrnice 92/85, aniž by musely využít takového opravného prostředku podle vnitrostátního práva, jako je opravný prostředek stanovený v § 5 KSchG, jde nad rámec ochrany stanovené v čl. 10 bodu 3 a článku 12 této směrnice.
23 V tomto ohledu podle ustálené judikatury platí, že v rámci postupu zavedeného článkem 267 SFEU je pouze na vnitrostátním soudu, který rozhoduje spor a musí nést odpovědnost za soudní rozhodnutí, které bude vydáno, aby posoudil s ohledem na konkrétní okolnosti věci jak nezbytnost rozhodnutí o předběžné otázce pro vydání rozsudku, tak relevanci otázek, které klade Soudnímu dvoru. Jestliže se tedy položené otázky týkají výkladu unijního práva, je Soudní dvůr v zásadě povinen rozhodnout (rozsudek ze dne 9. března 2023, Vapo Atlantic, C‑604/21, EU:C:2023:175, bod 31 a citovaná judikatura).
24 V projednávané věci je třeba zaprvé uvést, že argumenty Haus Jacobus uvedené v bodech 20 a 22 tohoto rozsudku se týkají merita položené otázky, a nikoli přípustnosti žádosti o rozhodnutí o předběžné otázce. Kromě toho údajně zjevná povaha odpovědi na tuto otázku nemůže odůvodnit konstatování nepřípustnosti. I za předpokladu, že by se jednalo o otázku, jejíž zodpovězení podle názoru jednoho z účastníků původního řízení neponechává žádný prostor pro rozumné pochybnosti, se totiž žádost o rozhodnutí o předběžné otázce obsahující takovou otázku nestává z tohoto důvodu nepřípustnou (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 9. března 2023, Vapo Atlantic, C‑604/21, EU:C:2023:175, bod 33 a citovaná judikatura).
25 Pokud jde zadruhé o argument uvedený v bodě 21 tohoto rozsudku, je nutno konstatovat, že položená otázka se netýká účinnosti opravného prostředku stanoveného v § 5 KSchG, ale toho, zda je povinnost využít takového opravného prostředku k uplatnění práv, která přiznává směrnice 92/85, slučitelná s požadavky vyplývajícími ze zásady efektivity.
26 Z toho vyplývá, že žádost o rozhodnutí o předběžné otázce je přípustná.
K předběžné otázce
27 Podstatou otázky předkládajícího soudu je, zda články 10 a 12 směrnice 92/85 musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které je těhotná zaměstnankyně, která se o svém těhotenství dozvěděla až po uplynutí lhůty stanovené pro podání žaloby proti výpovědi, povinna podat ve lhůtě dvou týdnů návrh na připuštění opožděné žaloby, aby mohla takovou žalobu podat.
28 V tomto ohledu je třeba připomenout, že podle čl. 10 bodu 1 směrnice 92/85 musí členské státy přijmout nezbytná opatření k zákazu výpovědi dané zaměstnankyním ve smyslu článku 2 této směrnice, po dobu od počátku jejich těhotenství až do konce jejich mateřské dovolené uvedené v čl. 8 odst. 1 této směrnice, kromě výjimečných případů nesouvisejících s jejich stavem, které jsou dovoleny podle vnitrostátních právních předpisů nebo zvyklostí, a popřípadě za předpokladu, že k tomu dá příslušný orgán souhlas.
29 Podle článku 12 směrnice 92/85 jsou členské státy rovněž povinny zavést do svých vnitrostátních právních řádů nezbytná opatření umožňující všem zaměstnankyním, které se cítí poškozeny neplněním povinností vyplývajících z této směrnice, včetně těch, které vyplývají z článku 10, uplatnit svá práva zejména soudní cestou. Bod 3 tohoto článku 10 konkrétně stanoví, že členské státy musí přijmout nezbytná opatření k ochraně těhotných zaměstnankyň před následky výpovědi, která je podle bodu 1 tohoto článku protiprávní.
30 Tato ustanovení, zejména článek 12 směrnice 92/85, představují v kontextu této směrnice zvláštní vyjádření zásady účinné soudní ochrany práv přiznaných jednotlivcům unijním právem (rozsudek Pontin, bod 41).
31 Z judikatury kromě toho vyplývá, že i když členské státy nejsou podle článku 12 směrnice 92/85 povinny přijmout určité opatření, nic to nemění na skutečnosti, že zvolené opatření musí zajistit účinnou a efektivní soudní ochranu, musí mít skutečný odrazující účinek na zaměstnavatele a musí být v každém případě přiměřené utrpěné újmě (rozsudek Pontin, bod 42 a citovaná judikatura).
32 Pokud jde o zásadu účinné soudní ochrany práv přiznaných jednotlivcům unijním právem, z ustálené judikatury vyplývá, že procesní podmínky soudních řízení určených k zajištění ochrany práv, která procesním subjektům vyplývají z unijního práva, nesmějí být méně příznivé než ty, které se týkají obdobných řízení na základě vnitrostátního práva (zásada rovnocennosti), a nesmějí v praxi znemožňovat nebo nadměrně ztěžovat výkon práv přiznaných unijním právním řádem (zásada efektivity) (rozsudek Pontin, bod 43 a citovaná judikatura).
33 Pokud jde o zásadu rovnocennosti, ze spisu, který má Soudní dvůr k dispozici, nevyplývá, že vnitrostátní právní úprava dotčená ve věci v původním řízení není v souladu s touto zásadou.
34 Pokud jde o zásadu efektivity, z judikatury Soudního dvora vyplývá, že každý případ, v němž vyvstává otázka, zda vnitrostátní procesní ustanovení znemožňuje nebo nadměrně ztěžuje použití unijního práva, je třeba analyzovat s přihlédnutím k úloze tohoto ustanovení v rámci řízení jako celku, jakož i jeho průběhu a jeho zvláštnostem u různých vnitrostátních orgánů. Z tohoto hlediska je třeba případně zohlednit základní zásady vnitrostátního právního systému, jako například ochranu práva na obhajobu, zásadu právní jistoty a řádný průběh řízení (rozsudek ze dne 21. prosince 2023, BMW Bank a další, C‑38/21, C‑47/21 a C‑232/21, EU:C:2023:1014, bod 304, jakož i citovaná judikatura).
35 V tomto ohledu Soudní dvůr uznal slučitelnost stanovení přiměřených žalobních lhůt pod sankcí promlčení v zájmu právní jistoty s právem Unie, pokud povaha takových lhůt v praxi neznemožňuje nebo nadměrně neztěžuje výkon práv přiznaných právním řádem Unie (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 12. února 2008, Kempter, C‑2/06, EU:C:2008:78, bod 58 a citovaná judikatura). Pokud jde o prekluzivní lhůty, Soudní dvůr rovněž rozhodl, že přísluší členským státům určit pro vnitrostátní právní předpisy, které spadají do rozsahu působnosti unijního práva, lhůty odpovídající zejména významu rozhodnutí, která mají být přijata, pro zúčastněné osoby, složitosti řízení a právních předpisů, které mají být použity, počtu osob, které mohou být dotčeny, a dalším veřejným nebo soukromým zájmům, které je třeba zohlednit [v tomto smyslu viz rozsudek Pontin, bod 48, jakož i citovaná judikatura, a rozsudek ze dne 27. února 2020, Land Sachsen-Anhalt (Odměna úředníků a soudců), C‑773/18 až C‑775/18, EU:C:2020:125, bod 69].
36 S ohledem zejména na zásadu právní jistoty tedy požadavky zásady efektivity v zásadě nebrání tomu, aby byla v případě žaloby směřující k znovuzačlenění protiprávně propuštěné zaměstnankyně do dotyčného podniku stanovena relativně krátká prekluzivní lhůta. Může totiž existovat zájem vycházející z právní jistoty jak pro propuštěné těhotné zaměstnankyně, tak pro zaměstnavatele, aby byla možnost podat takovou žalobu k soudu časově omezena, zejména s ohledem na důsledky uvedeného znovuzačlenění pro všechny dotčené subjekty, pokud k němu dojde po uplynutí delší doby (v tomto smyslu viz rozsudek Pontin, body 60 a 61).
37 Pokud však jde o vnitrostátní právní úpravu, která stanoví prekluzivní lhůtu patnácti dnů použitelnou na žalobu na neplatnost výpovědi, Soudní dvůr rozhodl zaprvé, že taková lhůta musí být považována za obzvláště krátkou, zejména s ohledem na situaci, ve které se nachází žena na počátku těhotenství, a zadruhé, že je pro zaměstnankyni propuštěnou během těhotenství velmi obtížné získat, při současném dodržení této lhůty, užitečnou radu, jakož i případně vypracovat a podat žalobu (rozsudek Pontin, body 62 a 65).
38 Soudní dvůr rovněž s ohledem na vnitrostátní právní úpravu dotčenou ve věci, v níž byl vydán rozsudek Pontin, zdůraznil, že těhotná zaměstnankyně, která by z jakéhokoli důvodu nechala uplynout tuto lhůtu patnácti dnů, by po propuštění již neměla možnost domáhat se svých práv soudní cestou (v tomto smyslu viz rozsudek Pontin, bod 66).
39 Zejména na základě těchto zjištění Soudní dvůr rozhodl, že takové procesní podmínky, jako jsou podmínky charakterizující uvedenou vnitrostátní právní úpravu, které vedou k procesním nevýhodám, které mohou nadměrně ztížit uplatňování práv, která těhotným ženám vyplývají z článku 10 směrnice 92/85, nesplňují požadavky zásady efektivity, což však přísluší ověřit předkládajícímu soudu (v tomto smyslu viz rozsudek Pontin, body 67 a 69).
40 V projednávané věci z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že v souladu s § 4 první větou KSchG musí být žaloba napadající výpověď podána ve lhůtě tří týdnů od písemného oznámení výpovědi. Nicméně podle § 5 KSchG může být žaloba podaná těhotnou zaměstnankyní po této lhůtě přesto připuštěna, pokud to těhotná zaměstnankyně, která se dozvěděla o svém těhotenství až po uplynutí uvedené lhůty tří týdnů, navrhne. Tento návrh může být podán pouze ve lhůtě dvou týdnů od okamžiku, kdy pominula překážka podání žaloby.
41 Předkládající soud konstatuje, že zaměstnankyně dotčená ve věci v původním řízení, která nepodala žalobu proti své výpovědi ve lhůtě tří týdnů od jejího písemného oznámení, nepodala ani takový návrh, takže její žaloba by měla být zamítnuta, kromě možnosti, ke které se přiklání, že by vnitrostátní právní úprava dotčená ve věci v původním řízení byla v rozporu se zásadou efektivity.
42 Tento soud uvádí, že třítýdenní lhůta pro podání žaloby stanovená v § 4 první větě KSchG má za cíl zajistit dodržování právní jistoty a totéž zřejmě platí pro lhůtu dvou týdnů pro podání návrhu na připuštění opožděné žaloby stanovenou v § 5 odst. 3 KSchG.
43 Jak však bylo připomenuto v bodě 35 tohoto rozsudku, členské státy nesmí v rámci stanovení prekluzivních lhůt brát v úvahu pouze právní jistotu. Musí být zohledněny i jiné parametry, jako je význam přijímaných rozhodnutí pro dotčené strany nebo i jiné veřejné či soukromé zájmy.
44 V tomto ohledu je ochrana před výpovědí těhotných zaměstnankyň, jak je zaručena článkem 10 směrnice 92/85, důležitým parametrem, který musí členské státy zohlednit.
45 Právě s ohledem na riziko, které případná výpověď představuje pro tělesný a duševní stav těhotné zaměstnankyně, totiž unijní zákonodárce na základě článku 10 směrnice 92/85 poskytl zvláštní ochranu ženám tím, že stanovil tento zákaz výpovědi (v tomto smyslu viz rozsudek ze dne 22. února 2018, Porras Guisado, C‑103/16, EU:C:2018:99, bod 46 a citovaná judikatura).
46 Z předkládacího rozhodnutí sice vyplývá, že § 5 KSchG umožňuje prostřednictvím návrhu na připuštění podat opožděnou žalobu, pokud běžná lhůta tří týdnů pro podání žaloby proti výpovědi uplynula, zatímco žena z důvodu, který jí nelze přičítat, ještě nevěděla o svém těhotenství.
47 Je však třeba zaprvé uvést, že tento návrh na připuštění opožděné žaloby musí být podán ve lhůtě dvou týdnů od okamžiku, kdy pominula překážka podání žaloby, což podle Soudního dvora představuje zvláště krátkou lhůtu, zejména s ohledem na situaci, ve které se nachází žena na počátku těhotenství (rozsudek Pontin, bod 62).
48 Zadruhé je třeba zdůraznit, že tato dvoutýdenní lhůta je kratší než běžná lhůta tří týdnů stanovená v § 4 první větě KSchG pro podání žaloby proti výpovědi.
49 Těhotná zaměstnankyně, která v okamžiku výpovědi věděla o svém těhotenství, má k podání takové žaloby tři týdny. Naproti tomu zaměstnankyně, která před uplynutím této lhůty o svém těhotenství nevěděla, a to z důvodu, který jí nelze přičítat, má pouze dva týdny na to, aby požádala o připuštění takové žaloby, což předpokládá značné zkrácení lhůty k tomu, aby si mohla nechat řádně poradit a případně vypracovat a podat nejen tuto žádost o připuštění opožděné žaloby, ale i žalobu jako takovou. Jak totiž poznamenává Komise v písemném vyjádření, § 5 odst. 2 KSchG stanoví, že tato žaloba je v zásadě podána současně s uvedeným návrhem.
50 V tomto ohledu Haus Jacobus v písemném vyjádření tvrdí, že návrh na připuštění opožděné žaloby nepodléhá zvláštním formálním podmínkám, a může být dokonce podán ústně v kanceláři jakéhokoliv soudu, včetně soudu, který není příslušný. Komise zase tvrdí, že i když pouhá skutečnost podání žaloby proti výpovědi nestačí k tomu, aby bylo možné mít za to, že takový návrh byl podán, může být takový návrh nicméně formulován implicitně.
51 I kdyby se však tato upřesnění ukázala jako správná po provedeném ověření, které přísluší předkládajícímu soudu, nic to nemění na tom, že pokud se zaměstnankyně dozví, jako je tomu v projednávané věci, že je těhotná až po uplynutí lhůty tří týdnů po jejím propuštění, je pod hrozbou prekluze povinna ve lhůtě dvou týdnů nejen podat žalobu, ale i podat návrh na připuštění této opožděné žaloby, a sice v kratší lhůtě, než je lhůta, kterou by tato zaměstnankyně měla k dispozici, kdyby o svém těhotenství věděla v okamžiku výpovědi. Tato dvoutýdenní lhůta může mít za následek, že je pro uvedenou zaměstnankyni velmi obtížné, aby si nechala řádně poradit, jakož i případně vyhotovila a podala návrh na připuštění a žalobu jako takovou.
52 Zatřetí, jak rovněž poznamenává Komise v písemném vyjádření, počátek dvoutýdenní lhůty uvedené v § 5 odst. 3 KSchG, tedy okamžik „pominutí překážky podání žaloby“, se nezdá být zcela jednoznačný, což může přispět ke ztížení výkonu práv zaručených směrnicí 92/85.
53 Konečně začtvrté z předkládacího rozhodnutí vyplývá, že v souladu s § 17 odst. 1 druhou větou MuSchG je propuštěná zaměstnankyně povinna neprodleně informovat zaměstnavatele o svém těhotenství. S ohledem na tuto povinnost si tento soud klade otázku, zda by dodatečný požadavek, podle kterého musí tato zaměstnankyně podat k soudu návrh na připuštění opožděné žaloby, neměl být považován za neslučitelný s požadavky zásady účinné soudní ochrany.
54 V tomto ohledu je třeba konstatovat, že skutečnost, že zaměstnankyně je povinna nejen neprodleně informovat zaměstnavatele o svém těhotenství, ale rovněž podat ve lhůtě dvou týdnů návrh na připuštění opožděné žaloby k soudu, jakož i v zásadě žalobu v pravém slova smyslu, přispívá k prokázání složitosti systému zavedeného vnitrostátní právní úpravou dotčenou ve věci v původním řízení, který stanoví několik souběžných povinností, které je třeba splnit při dodržení odlišných lhůt, které se překrývají jak u zaměstnavatele, tak u soudu.
55 Nicméně pouhé informování zaměstnavatele nemůže být v zásadě považováno za rovnocenné podání k soudu aktu vyžadovaného vnitrostátní procesní právní úpravou za účelem napadení výpovědi, nebo přinejmenším za účelem přerušení běhu prekluzivní lhůty pro napadení této výpovědi.
56 Z toho vyplývá, že požadavek podat k soudu návrh na připuštění opožděné žaloby nemůže být jako takový považován za neslučitelný s požadavky zásady účinné soudní ochrany, a to ani v případě, že vnitrostátní právní úprava mimoto stanoví povinnost dotčené zaměstnankyně informovat zaměstnavatele neprodleně o svém těhotenství.
57 Naproti tomu se procesní pravidla upravující takový návrh na připuštění opožděné žaloby mohou případně ukázat jako neslučitelná s požadavky zásady účinné soudní ochrany.
58 V projednávané věci je třeba konstatovat, že lhůta dvou týdnů stanovená v § 5 KSchG zřejmě, s výhradou ověření, která přísluší provést předkládajícímu soudu, vede k procesním nevýhodám, které mohou porušovat zásadu efektivity, a tedy zásadu účinné soudní ochrany práv přiznaných jednotlivcům směrnicí 92/85. Zdá se totiž, že tato lhůta, která je citelně kratší než běžná lhůta stanovená v § 4 tohoto zákona, je vzhledem k situaci, ve které se nachází žena na počátku těhotenství, obzvláště krátká a může těhotné zaměstnankyni velmi ztížit to, aby si nechala užitečně poradit a aby případně vyhotovila a podala návrh na připuštění opožděné žaloby, jakož i žalobu v pravém slova smyslu, a to tím spíše, že nelze vyloučit nejistotu, pokud jde o začátek běhu uvedené lhůtu dvou týdnů a o kumulaci povinností, na které se vztahují odlišné lhůty a které mají být splněny jak u zaměstnavatele, tak u soudu.
59 S ohledem na všechny výše uvedené důvody je třeba na položenou otázku odpovědět tak, že články 10 a 12 směrnice 92/85 musí být vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní právní úpravě, podle které je těhotná zaměstnankyně, která se o svém těhotenství dozvěděla až po uplynutí lhůty stanovené pro podání žaloby proti své výpovědi, povinna k tomu, aby mohla podat takovou žalobu, podat ve lhůtě dvou týdnů návrh na připuštění opožděné žaloby, pokud procesní podmínky týkající se tohoto návrhu na připuštění nedodržují požadavky zásady efektivity v tom, že s sebou nesou takové nevýhody, které mohou nadměrně ztěžovat uplatňování práv, která pro těhotné zaměstnankyně vyplývají z článku 10 této směrnice.
K nákladům řízení
60 Vzhledem k tomu, že řízení má, pokud jde o účastníky původního řízení, povahu incidenčního řízení ve vztahu ke sporu probíhajícímu před předkládajícím soudem, je k rozhodnutí o nákladech řízení příslušný uvedený soud. Výdaje vzniklé předložením jiných vyjádření Soudnímu dvoru než vyjádření uvedených účastníků řízení se nenahrazují.
Z těchto důvodů Soudní dvůr (sedmý senát) rozhodl takto:
Články 10 a 12 směrnice Rady 92/85/EHS ze dne 19. října 1992 o zavádění opatření pro zlepšení bezpečnosti a ochrany zdraví při práci těhotných zaměstnankyň a zaměstnankyň krátce po porodu nebo kojících zaměstnankyň (desátá směrnice ve smyslu čl. 16 odst. 1 směrnice 89/391/EHS)
musí být vykládány v tom smyslu, že
brání vnitrostátní právní úpravě, podle které je těhotná zaměstnankyně, která se o svém těhotenství dozvěděla až po uplynutí lhůty stanovené pro podání žaloby proti své výpovědi, povinna k tomu, aby mohla podat takovou žalobu, podat ve lhůtě dvou týdnů návrh na připuštění opožděné žaloby, pokud procesní podmínky týkající se tohoto návrhu na připuštění nedodržují požadavky zásady efektivity v tom, že s sebou nesou takové nevýhody, které mohou nadměrně ztěžovat uplatňování práv, která pro těhotné zaměstnankyně vyplývají z článku 10 této směrnice.
Podpisy